Trefa po trefě

Po úspěšné výpravě, kde jsem se trefil do černého, se rozhoduji vrátit se na místo činu. Je neděle, mě opět končí víkendová šichta v práci a scénář jako přes kopírák. Na místo se dostávám v brzkých ranních hodinách, na vše mám dost času, a tak nikam nespěchám. Vím, kde jsem, vím že tam jsou, a tak ještě za tmy prokrmím třema hrstma Nekonečné olihně a ve čtyři to tam letí. Dušička spokojená vše je, jak má být, tak se jdu natáhnout, přece jen jsem 30 hodin nespal. Usínám, ale stejně poslouchám jak se mi v místech, kde jsou nastražené pasti, otáčí kapři. Neuplyne ani hodina po nahození a už se mi rozjíždí spodní prut a já ještě za tmy zdolávám sedmi kilového šupináče. Jsou tam, tak jdu po nich! Fotka rychlá a už to tam letí zpátky. Ryby se rozhodli, že mě odpočinout nenechají a já zase asi po hodině zdolávám další rybu rovných jedenáct kilo.

Skáču po břehu štěstím a únava je ta tam, když to jezdí, je to paráda. Ryby tu mám a teď už by to chtělo jen tu pomyslnou třešničku na dortu, ta se mi letos na jaře pořád vyhýbá. Ráno ještě zdolávám jednoho devítikiláčka a pak se ryby úplně odmlčely no co oni zase připlavou, tak se jdu konečně vyspat, třeba přijde poledňák. Z hlubokého spánku mě budí příposlech a já startuju, zvedám prut, ale ryba si bere metry vlasce bez jakéhokoliv respektu. Je to tu! Na to tu celé jaro čekám, na druhé straně je zvíře, které mi tu pořád uniká. Snažím se rybu dobrzdit a otočit k sobě, jinak pro ni snad budu muset doplavat a v tom škubne a já už necítím žádný odpor. Ryba je pryč a já jsem opět prohrál. Nevím proč, ale podíval jsem se na hodinky, bylo pět minut po dvanácté, to byl můj poledňák. Po zbytek výpravy už jsem záběr neudělal, ani večer ani ráno. Je přede mnou prodloužený víkend a já vím co mojí oblíbenou řeku čeká, tak ještě, než to začne opouštím břeh a uháním domů.

Za Infinity team Filip Havlík