Pan šedivec

Vyšetřil jsem z nabitého letního programu víkend, kdy jsem po několikatýdenní odmlce opět mohl vyrazit na hon našich šupinatých krásek a krasavců. Od výpravy jsem si toho moc nesliboval, protože výsledky z předešlého období neslibovaly žádné záběrové žně, ale šlo především o to, abych mohl vypadnout z města, přijít na jiné myšlenky a pokusit se přelstít nějakého obyvatele vodní říše.

Předem jsem věděl, kam pojedu, a proto jsem chtěl z města vyrazit co nejdříve.  Musel jsem se ještě u kamaráda stavit půjčit člun. Místo ho totiž přímo vyžaduje a zdolávání bez člunu je zde  velmi problematické. Celou cestu jsem byl jako na trní, aby bylo volno. V záloze jsem toho moc neměl. Jakmile se mi podaří odbočit k řece, opadá ze mě veškerý stres pracovního týdne, mysl se vyčistí a soustředí se jen na jedno. Udělat všechno proto konečně chytit rybu, která bude stát za řeč a případně fotku do alba. Místo je naštěstí volné. V duchu se upřímně zaraduji.

Krmení mám připravené, volba tentokráte padla na HNV mix z dílny IFB, a to boilie N1 v kombinaci s halibut peletami, které jsem dostatečně dopředu naložil do lososového oleje. Z důvodu skladování v plastovém uzavíratelném boxu na zahradě jsem boilie navíc zasypal solí, aby se mi nezkazilo.

Když už to moc nejde a ryby nespolupracují, je potřeba mít absolutní důvěru v to, co máte pod háčkem. Tyto vlastnosti splňuje N1. Dokáže přimět rybu k záběru, i když není zrovna v nejlepší náladě. Vydrží nastražený i několik dní v závislosti na aktivitě nežádoucích ryb. Přesně co potřebuji. Záměrem není zkrmit kilogramy boilie a pelet, nechci kapry futrovat, ale lovit. Rychle nafouknout člun, ať už to v klidu leží, než se úplně setmí. Vybalím člun a hledám pumpu. Nikde ji nemůžu najít. No to snad ne! Zapomněl jsem ji přibalit. Nakonec se nade mnou slituje nedaleko bydlící kamarád, opustil teplo domova a přivezl mi svou. S jeho pomocí rychle nafukuji loď a vyrážím na vodu.

Nad každou montáž rozhodím zeširoka hrst boilie a pelet. Šestky háčky, ztužený návazec z fluorokarbonu s kouskem smršťovací hadičky pro rychlejší stočení, 150g olovo v bezpečnostní závěsce a cestou zpět položit backlead. Je to tam. Konečně si můžu oddechnout a připravit zázemí.

Vychutnávám pozdně večerní atmosféru a očekávám, co přinese ochlazení, které zasáhlo naše území den před odjezdem na plánovanou výpravu. Lépe jsem si to nemohl přát. Teplý západní vítr načechrává hladinu řeky a na špicích vln se začínají objevovat bílé čepice. Jen houšť! Jsem jako na trní. Čekám záběr každou chvíli, ale než jdu spát, moc se toho neděje. Vyruší mě jen falešný záběr od netopýra, který několikrát naletí do natažených vlasců.

Brzy ráno je to však jiná. Záběr z koryta na pravý prut. Rychle skáču do lodě a jedu za rybou. Vázek je tu plno. Několik rychlých temp vesly a už jsem téměř uprostřed toku. Kapr je menších rozměrů, ale udělal mi po tak dlouhé době velkou radost. Zdravý tlustý šupináč kolem sedmi kilogramů. Rychle udělám fotku ze člunu, když už odpočívá v podběráku. Pouštím ho rychle zpět.

Cestou zpět položím montáž a trochu přikrmím. Je půl šesté ráno a vůbec se mi už nechce spát. Pojistí to šálek čerstvě umleté kávy. Dopřávám si první ranní kouřovou s kávičkou a čumím do vody. Stejně to tady mám rád. Dokonce jsem na tom tak blbě, že to tady mám rád, i když to kolikrát vůbec nic nedělá, nebo když otravují monstrózní tloušti nebo sumci. Moderní trend posiluje smýšlení, že kdo nechytá „krávy“ je horší rybář než druhý. Naštěstí jsem už dost starý na to, aby mě tyto tendence míjely, vychutnávám si zejména pohodu, klid, cítím se svobodně a nic nemusím. V dnešní době k nezaplacení. Ovšem také si rád sáhnu na pořádného kapra a živím v sobě sny na české hovaďáky.

Odpoledne se stahují mračna a vypadá to na pořádnou buřinu. Na rychlo ještě přijíždí kamarád potrápit vousáče. Upřímně, moc nadšený z toho nejsem, ale pouštím mu místo na korytě, aby měl také šanci chytit si cílenou rybu. Jeden z prutů vyvážím téměř ke druhému břehu před stulíkový pás se starou suchou větví, která svou korunou zasahuje až do vody. Tady by to též mohlo přijít, i přes to, že bych spíše hledal kapry na hloubkách, když se takhle ochladilo. Bouřka se neomylně blíží a těsně před tím, než se mračna protrhnou definitivně, přichází záběr na jednu z bójek. Rychlá zdolávačka. Téměř metrový vousáč potěší. Pár fotek a závoz nové nástražní ryby. Smráká se, blesky všude kolem. Leje jako z konve. Sedíme pod zadními dveřmi Multivana Kenobiho a musíme pomalu křičet, abychom se slyšeli.

Jak už tomu pomalu bývá zvykem, záběr přijde v nejhorších myslitelných podmínkách. Brblám jak špaček, ale musím. Cestou k prutu kloužu a roztrhnu si nohavici na koleni, sprostej jsem jak dlaždič. Rybu zdolávám ze břehu. Jít na člun nepřipadá v úvahu. Nechci skončit jako smaženka na popáleninovém centru (v lepším případě) a tak se s rybou moc nemazlím. Přetáhnu ji přes stulíkový pás u břehu a jí konečně dochází, co se děje. Začíná jančit. Nesmím ho moc pustit, je na mělčině, všude ty zatracený kytky, nalevo i napravo keře až do vody. Pořád lije. Oceňuju desítku sloupec funkční respekťácké softshellky.

Posvítím na něj, abych měl přehled a vidim, s kym mám tu čest. Sakra pes, je to pan Šedivec, Fosgenův řádkáč. Od doby, co jsem ho před dvěma lety viděl na fotkách Štěpána Cigánka, se mi tahle ryba špatně vytěsňuje z mysli a je jeden z důvodů, kvůli kterým se sem neustále vracím. Nemůžu též nevzpomenout, že jsem ho naháněl téměř celou loňskou sezonu na různých místech úseku, aby ho tři dny po mně, na místě, kde jsem strávil téměř celý podzim, chytil jeden můj kamarád. A teď ho mám na prutu.

Jsem značně nervózní. Nesmím o něj přijít. Gladiátor ATS ale sedí jak přišitý. Je můj! Radost mám jak děcko z Igráčka. Škoda, že už je tma jak v pytli a pořád lije jako z konve. Přál bych si mít hezkou fotku ve dne. Počasí nepočasí, je deset hodin večer, a přece nebudu takového krasavce sakovat kvůli lidským malichernostem, za které nemůže.

Jdeme na to, zabezpečím ho v Safety Poolu a jdu pro vodu, abych ho mohl průběžně polívat. Vážím ho v Monstru, po odečtení napočítám 12,7kg. Starouš už moc neroste. Drží se pořád kolem třinácti, ale v tomto případě váha opravdu důležitá není. Je skvělej. Uděláme v rychlosti pár fotek. Díky, Doktore! Rychle s ním zpátky. Držím ho dost dlouho, aby se rozplaval, těžko se mi s ním loučí. Nakonec mizí v hlubinách.

Mám vodu v botách, roztržený kalhoty, špinavou bundu a hubu od ucha k uchu jak blázen. Plnit si sny na rybách je prostě dobrý. Příště by mohl přijít Fullscale Tomáše Popelky a Mikyho Gabriela. To už bych ale chtěl asi opravdu moc. Každopádně, snažit se budu dál!

Honza Zewlbába Havlíček